Ochrana růží před mrazem začíná již výběrem pozemku k sázení a výběrem odrůd. Lépe přezimují rostliny dobře vyvinuté, správně živené (v dobré humózní půdě zásobené draslíkem a fosforem) a neoslabené chorobami a škůdci. Růže s nevyzrálými výhony, které stále ještě vegetují až do příchodu mrazů, jsou v zimním období velmi ohroženy a často zmrzají. Vyhýbáme se proto všemu, co zabraňuje vyzrání dřeva a povzbuzuje rostlinu k stálému růstu ještě pozdě na podzim. Z chyb v tomto směru jsou nejzávaznější: předčasné dobývání sazenic, výsadba ve stínu a přímo pod korunami stromů, pozdní hnojení, přehnojování dusíkem nebo jeho přidání v červenci a později, zavlažování, okopávání a řezání květů s dlouhými stonky koncem léta a na podzim (v září a říjnu).
Teprve v listopadu před zimním zakrytím kypříme půdu, a byl-li podzim suchý, ještě včas před zámrazem důkladně zavlažíme.
Výběr odolných odrůd je zvláště důležitý při sázení pnoucích růží, které lze zakrývat jen obtížně. V našem podnebí je nutno většinu pěstovaných růží chránit před zakrytím. Kdy se růže mají zakrývat, nelze předem přesně určit. Některý rok se protáhne podzimní teplé počasí a předčasně zakryté růže by pod pokrývkou za slunných dnů mohly utrpět zapařením. Nezbývá, než sledovat vývoj počasí a nenechat se zaskočit zimou. Několik stupňů mrazu růžím neuškodí a menší mrazík přispěje k opadu listí. Jakmile však hrozí nebezpečí, že teplota poklesne na minus 10 °C nebo že nastanou již trvalé mrazy, je nutno si pospíšit a růže přikrýt. Jde také o to, aby nezmrzla zemina nebo jiný materiál, který chceme použít k přikrytí.
Nejlepší ochranou růží je zakrytí navršenou kyprou ornicí. U keřů v řídké nebo jednořadové výsadbě postačí nakopčení okolní ornicí. Vyplnění vzniklých brázd chlévským hnojem zabrání promrzání půdy, a když se zjara hnůj přikryje od růží odhrnutou zeminou, dodá půdě humus i živiny. Hnůj však nesmí přijít do styku se dřevem růže.
Před zakrytím růží odlistíme keře a odřízneme nevyzrálé konce výhonků. Příliš dlouhé výhony mírně zakrátíme, aby nám neztěžovaly práci. Vlastní řez provádíme vždy na jaře.
Při hustých víceřadých výsadbách, kdy nelze brát ornici ze záhonu, vypomáháme si jiným materiálem. Nejčastěji použijeme zemitý, dobře zetlelý kompost. Ještě tlící materiál vyvíjí teplo a zchoulostiví výhonky. Rašelinová drť, která se také někde používá, zadržuje mnoho vody, a když nasáklá zmrzne, může ostrými ledovými hranami potrhat kůru v dolní části výhonů. Řezanka ze slámy a podobné materiály se stávají často hnízdištěm myší. Tento materiál se může nejvýš použít jako příměs k ornici, která svou vahou zabrání odvanutí. Při větší potřebě krycího materiálu uděláme dobře, když si ho včas nevezeme, např. ze vzdáleného kompostu. Materiál, připravený na několika hromadách, třeba i na pěšinkách, v případě náhlé potřeby navršíme rychle lopatou k růžím. Nic se nestane, je-li již povrch půdy ztuhlý prvním mrazíkem nebo je-li pod sněhovým popraškem.
Květové růže nakopčíme obvykle po polovině listopadu, a to do výšky asi 20 až 30 cm. Nakopčená zemina musí proniknout všude mezi výhony tak, aby nevznikaly dutiny, kam by mohl mráz nebo kde by se tvořily plísně. V chladnějších polohách přidáme na růvek ještě lehkou přikrývku chvojí. Zvláště pečlivou ochranu potřebují růže zasazené na podzim, jež nejsou ještě pevně usazeny a zakořeněny.
Korunky stromkových růží k zazimování odlistíme, zkrátíme o nevyzrálé konce výhonů a stáhneme motouzem. Mladší stromkové růže můžeme ohnout bez obav, zvláště byly-li již trochu šikmo zasazeny. Pokládáme je opatrně, abychom je nevylomili na kořenovém krčku nebo v místě případného poranění kmene. Hledíme, aby takové zajizvené místo bylo na spodu oblouku. Jednou rukou přidržujeme kmen v blízkosti kořenového krčku a druhou rukou pomalu ohýbáme kmínek dolů, vždy směrem přes čípek zbylý po řezu. Pod korunou upevníme kmen k zemi zkříženými tyčkami nebo háčkem. Chceme-li šetřit dřevěný kůl, vytáhneme jej, a přes zimu nahradíme krátkým kolíkem označujícím díru.
V lehké propustné půdě můžeme pro korunku vyhloubit jamku, ale kde je půda těžší, raději ji klademe na povrch půdy, neboť v jamce by se mohla zadržovat voda. Korunku dobře prosypeme ornicí a pokryjeme ještě do výše asi 20 cm nad korunkou, hlavně nad místem očkování. Obalujeme také kmínek a ornici nahrneme nad kořeny. Chráníme tak kmen nejen před mrazem a kolísáním teplot, ale i před případným okusem zvěří. Za silných mrazů chráníme takto ošetřené růže ještě krytem z chvojí.
Obtížnější je ochrana starších stromkových růží se silnými kmeny, které již nelze ohnout a které mají urostlé těžké koruny. Ohnutí je spojeno s nebezpečím zlomu, proto je nutné přezimovat růži buď nastojato, nebo položit kmen.
Při pokládání růží můžeme použít tzv. Minnesota – typ. Nejdříve odebereme trochu půdy od stromku ve směru, kam stromek budeme pokládat. Jedna osoba uchopí kmen blízko povrchu půdy, táhne ho a současně klade ke straně, zatímco druhá osoba zarazí rýč z protilehlé strany pod vzdálenější třetinu kořenů, a páčením zvedá tuto část kořenů mírně k povrchu. Vlastní ohyb se přesunuje až do pružných kořenů pod krčkem a přitom větší část jich zůstane neporušena v půdě. Některé kořeny na odlehlé straně přijdou sice pohybem při zvednutí o část vlasových kořínků, avšak touto obětí zachráníme celou růži před případným zlomením kmene anebo zmrznutím pod nedostatečným obalem nastojato. Kmen, položený s korunkou na zem, připevníme kolíky jako při předchozím způsobu a všechno, tj. zvednuté kořeny, kmen i korunku, pečlivě zasypeme ornicí. Zdravá růže nepoškozená mrazem vytvoří si na jaře po zpětném usazení brzy zase dostatek nových kořínků.
Kdo chce chránit neohebné stojící stromky obalem, musí k tomu použít vzdušný, lehký a suchý materiál. Nikdy nepoužíváme nepropustnou fólii nebo impregnovaný papír, pod kterými za slunného počasí stoupne vysoko teplota a následující pokles v noci růže tím více poškodí. Nejlepší ochranou nejen proti mrazu, ale i proti vylomení větrem nebo tíhou sněhu je šikmo zarazit tři tyče jako jehlan nad růží, která stojí v jeho středu. Koruna se sváže dohromady, vše se vyplní a obalí slámou nebo senem a pevně sváže dráty. Vždy se také obalí kmen, např. propustnou pytlovinou.
Pnoucí růže jsou poměrně odolné proti mrazu a některé nově vyšlechtěné (např. ze skupiny častěji kvetoucích Rosa kordesii, k jejímž předkům patří značně odolná R. rugosa) jsou téměř zimovzdorné. Pnoucí růže ze skupiny tzv. Climbing-typů, vzniklé z mutací čajohybridů a floribund, podržují si však jejich citlivost k mrazu. Dokonalou, ale pracnou ochranou je sejmout větve z konstrukce, položit je na zem a zahrnout zeminou. Většinou je to však těžko proveditelné. Proto pnoucí růže chráníme obvykle jen pytlovinou, papírem nebo chvojím, rozloženým a přívázaným přes růže na zdech a pergolách. Zejména důležité je zastínit rostliny proti slunci v zimních a předjarních měsících. U pnoucích růží je také často nesnadné odstranit všechny listy, na nichž se mohou přenést zárodky chorob a škůdců do příštího roku. Pomáhá vydatný postřik nebo pokropení celé rostliny i půdy, nejlépe některým sirným přípravkem. U růží na zdech pozor na žlutě barvící přípravky!
Chráníme pečlivě navršením ornice zejména místo štěpování a základ výhonů jako u růží záhonových. Pnoucí růže, která někdy za kruté zimy zmrzne až k zemi, není ještě ztracena. Nakopčením chráněná dolní očka bohatě vyraší a do léta vytvoří statné výhony.
Sadové růže, zvláště nové, nízké a stálekvetoucí odrůdy, chráníme podobně jako záhonové růže nakopčením; delší výhony můžeme zastínit krycím materiálem.
Některé sadové a většina tvz. botanických růží zpravidla přetrvávají naši zimu dobře, nejvýš jim můžeme pokrýt povrch půdy nastýlkou, třeba lesní hrabankou, řezankou apod. Růže pěstované na balkónech v truhlících a kbelících dáváme přes zimu do sklepa – ovšem kde není ústřední topení.
Zimní kryt odstraňujeme postupně od začátku dubna, vždy za podmračného dne, nikdy za slunečna.
Velmi nesnadné je chránit vyrašené, křehké výhony odkrytých již růží před pozdními jarními mrazíky. Zakrývání je spojeno s nebezpečím vylomení. Při namrznutí jde hlavně o to, aby ranní slunce, které následuje zpravidla po mrazivé noci, nezpůsobilo rychlé rozmrzání výhonů. Pokud dubnový nebo květnový noční mrazík neklesl pod – 5 °C, je ještě naděje, že mladé výhony zachráníme, když zpomalíme jejich rozmrzání. Děláme to jemně rozptýleným postřikem vodou, s nímž začneme včas při rozednívání. Lehká námraza z vody rostlinám nevadí, ale pokles teploty pod – 5 °C zničí první výhony úplně. Když zmrznou, pomůže k jejich obnově sám keř, byl-li zasazen ve správné hloubce a jsou-li očka v blízkosti kořenového krčku chráněna půdou. K vyrašení je povzbudíme včasným seříznutím zmrzlých výhonů. K brzké obnově přispívá zálivka slabými roztoky rychle působících plných hnojiv (Herbasyn l) a zavlažování.
Růže se nyní pěstují i v horských drsných klimatických podmínkách a jejich zazimování v tak krajně obtížných poměrech vyžaduje také zcela výjimečná opatření. Sníh tam setrvává po celou zimu a není nutno se obávat přechodného zimního oteplení s holomrazy bez sněhu, které je jinak velkým nebezpečím pro růže. V horských polohách naopak bývá sněhu přespříliš, dolní stlačované vrstvy se mění v led a váha masívu snadno rozdrtí normálně zaopatřené keře. Víceletými pokusy ve Švýcarských Alpách bylo zjištěno, že ve výškách 1200 až 1900 m n. m. přezimují růže dobře i bez zvláštní přikrývky. Musí se však před nástupem zimy, tj. již asi kolem 10. října, seříznout podle stavu rostlin, většinou velmi nakrátko, někdy až téměř k místu očkování, aby se předešlo rozlomení keře vahou vícemetrové vrstvy sněhu