Velkokvěté růže na záhonech řežeme tak, že jim ponecháváme asi 3 až 6 oček. Řídíme se tloušťkou výhonů, slabé výhony zkracujeme více, silné méně. Také když chceme z keře získat květy k řezu do vázy, volíme řez hlubší, ponecháváme asi 3 až 4 očka. Vyroste tak méně, ale silných výhonů s pěknými velkými květy na dlouhých stoncích, jimiž se můžeme pochlubit na každé výstavě.
Ze starších odrůd se ještě někdy u nás pěstuje remontantka ʼFrau Karl Druschkiʼ, kterou nesmíme příliš zkracovat. Při správném mírném řezu se nám podaří vypěstovat za několik let až dvoumetrový, bohatě kvetoucí keř, který vždy až po několika letech zmladíme radikálním seříznutím.
U bujně rostoucích čajohybridů a floribund pěstovaných jako solitéry nebo volně rostoucí skupiny tří i více keřů, omezujeme řez na odstranění slabších a úměrné zkrácení zdravých výhonů a zároveň dbáme, abychom dosáhli vzhledného tvaru celého keře. Když takto ošetřované růže po nějaké době, jež neuspokojivě rostou a začnou zaostávat i v kvetení, zmladíme je hlubším seříznutím.
Z mnohokvětých růží zpravidla vytváříme celé barevné plochy a kvetoucí pásy více rostlin jedné odrůdy. Proto je také obvykle řežeme všechny stejně vysoko. Udávat v číslech nejvhodnější počet ponechaných oček je velmi nesnadné, různé odrůdy mnohokvětých růží se totiž značně liší výškou. Zda ponecháme k vyrašení 3 nebo 6 nebo 8 oček, plně závisí na odrůdě a stavu rostliny, obyčejně se celá výsadba sníží na polovinu nebo na třetinu, někdy dokonce na čtvrtinu výšky, za předpokladu, že na keři zůstane ještě dostatečný počet zdravých a dobře vyvinutých oček.
Růže z podskupiny garnetek, pokud je pěstujeme na záhonech, řežeme vždy na dvě až tři očka, tedy jen asi 10 cm nad zemí.
U pnoucích růží dělají nezkušení pěstitelé nejvíce chyb, někdy dokonce považují mladé výhony, rostoucí od základu, za plané a pokládají za nutné je odřezávat. Tyto výhony jsou nejdůležitějším projevem zdravého růstu pnoucí růže, jimiž se rostlina stále omlazuje. Zpravidla v prvním létě nepřinášejí vůbec květy, ale to není důvodem k hlubokému řezu. Mladé výhony šetříme, neřežeme je ani na jaře, protože teprve v příštím roce na nich vyrostou krátké větévky s květy; některé odrůdy mají v menším počtu květy ještě také na dvouletých a tříletých výhonech. Později již výhony nekvetou a jako staré odplozené dřevo je odřezáváme. Odstraňujeme zároveň i příliš zahuštěné výhony. Význam řezu pnoucích růží je tedy především v tom, že rostlině pomůžeme účelně vytvářet nové výhony, které přinesou opět květy. Přimět očka mladých výhonů k vyrašení se snažíme raději skloněním do šikmé až vodorovné polohy než řezem.
Při výběru pnoucích růží nás hlavně zajímá, která odrůda kvete jednou a která víckrát, tj. opakuje kvetení, remontuje. Rozlišením odrůd pnoucích růží do několika skupin s vyhraněnou charakteristikou dospějeme i k jemnějším odstínům řezu.
Jednou kvetoucí pnoucí růže pocházejí většinou z R. multiflora a R. wichuraiana, jako např. ze starších odrůd ʼTausendschönʼ, ʼDorothy Perkinsʼ, ʼAmerican Pillarʼ, ʼPaulʼs Scarlet Climberʼ. Z novějších oblíbených odrůd ʼFlammentanzʼ pochází z R. rubiginosa. Tvoří dlouhé větve přímo z báze, málokdy z rozvětvení. Kratší obrost s květy vyrůstá potom příští rok hustěji v horní polovině větví. Proto na jaře zkracujeme jen tenké konečky výhonů, jež jsou zpravidla namrzlé, a hlavní řez děláme hned po odkvětu, takže to vlastně ani není jarní řez. Šetříme při něm všechny mladé výhony, kdežto přestárlé výhony, tj. výhony starší čtyř let, odstraňujeme celé přímo u povrchu půdy, jak až hluboko můžeme dosáhnout pilkou nebo nůžkami. Po vydatném přihnojení můžeme očekávat bujný růst silných, mladých výhonů.
Ostatní odrůdy pnoucích růží kvetou během léta častěji. Rozvětvování vedoucích výhonů je vlastností odrůdy. Časté rozvětvování je např. u starší odrůdy ʼGlorie de Dijonʼ a z novějších u ʼNew Dawnʼ, ʼCoral Dawnʼ a ʼBlaze Superiorʼ. Na rozdíl od předešlé skupiny nové výhony těchto růží vyrážejí většinou výše na starším dřevě a jen velmi málo rostou z báze, takže keř bývá často v dolní části holý. Tento nedostatek můžeme zmírnit odstraněním jednoho nebo dvou starých výhonů až nad zdravým, dobře vyvinutým očkem blízko povrchu půdy. Chceme-li dosáhnout velmi dlouhých výhonů, seřízneme je nad rozdvojením tak, že vždy ponecháváme mladší výhon. Tím získáváme jednotlivě vedoucí výhony, které snadno tvoří obrost, a na nich potom zkracujeme jen slabé konce postranních výhonků.
Další skupinou častěji kvetoucích růží jsou pnoucí růže s poměrně velkými květy, pocházející od R. kordesii, a některé jim podobné odrůdy. Jsou to např. ʼGruss an Heidelbergʼ, ʼDortmundʼ, ʼHamburger Phönixʼ, ʼSympathieʼ, ʼLeverkusenʼ aj. Růže této skupiny při vedení do výšky jen velmi špatně tvoří obrost v dolních partiích, takže velká část výhonů zůstává odspodu vyholena. Snažíme se vypěstovat u nich po celé délce výhonů krátký obrost, kvetoucí druhým rokem, který později nejvýše mírně zkracujeme. Delšího růstu a plného ovětvení nejsnáze dosáhneme nízkým vodorovným vyvázáním. U vyvázaných výhonů míza se snáze dostaneme až do nejvyšších oček a její zpomalený tok dopomůže k vyrašení i nižším očkům v dolní části. Někdy však nezbývá, než před rašením sejmout všechny výhony z nosné konstrukce, rozprostřít je po zemi a odstávající větve přitáhnout háčky k půdě tak, aby všechny výhony po celé délce byly v jedné rovině. Nejvýš do dvou týdnů vyraší stejnoměrně všechna očka, a potom výhony opět opatrně vyvážeme na konstrukci. Tento zásah můžeme ještě využít tak, že jej uděláme již na podzim, položené výhony lehce pohodíme zeminou, a tím zároveň zajistíme růži spolehlivé přezimování. K zakrytí dolních holých větví pnoucí růže může být pomocí z nouze i vysazení keřové růže bezprostředně dopředu k její patě.
Konečně ještě zbývá se zmínit o skupině pnoucích růží, tzv. Climbing-sportech, tj. pupenových mutacích některých čajohybridů a floribund. Tyto růže mají velké květy jako jejich výchozí odrůdy, avšak chybí jim cenné vlastnosti většiny ostatních pnoucích růží, a to odolnost proti mrazu. Proto také jsou oblíbenější v zemích s teplejším podnebím. Pěstují se však i u nás jako vítané obohacení sortimentu pnoucích růží. Stavba jejich vrcholků trochu připomíná velkokvěté nebo mnohokvěté odrůdy, ze kterých vznikly. Tomu by asi měl odpovídat i řez: Odstraníme jen starší dřevo a zkrátíme tenké vrcholky výhonů. Mírně zkrátíme i postranní výhonky.
Sadové růže většinou nepotřebují žádný řez, pouze úpravu keře, takže je jen prosvětlujeme a zkracujeme jim konce příliš slabých nebo proschlých výhonů.
Novodobé sadové růže nemají tak objemné keře jako dřívější odrůdy, spokojí se s menší plochou. Stane se však, že podceníme rozpínavost některé ze starších odrůd sadových růží, jako např. ʼConrad Ferdinand Meyerʼ. Radost z velmi raných, poměrně velkých růžových květů pomine, když během let růže rozklene do široka několikametrové větve, které svými ostny takřka znemožní pohyb v zahradě. V tom případě je řez nevyhnutelný. Klidně můžeme odříznout větve až u základu. První rok budeme sice bez květů, ale potom se můžeme zase po nějakou dobu těšit z omlazeného keře, jaký se nám líbil na počátku.
U tzv. botanických růží odstraňujeme suché a nezdravé větve, jinak nic neřežeme. Mají-li tyto růže dostatek místa a úplnou volnost neomezeného růstu, jsou nejkrásnější.
Miniaturní – drobné růže seřezáváme až na polovinu podle výšky odrůdy. Odumřelé části musíme opatrně vyříznout. Miniaturní růže v obrubách záhonů sestřiháme i nůžkami na živé ploty.
Stromkové růže řežeme v zásadě stejně jako keřové. Řežeme spíše hlouběji, aby se omezil objem a váha koruny, neboť tak bude menší nebezpečí, že se vylomí. Zvlášť pozorně přihlížíme ke směru nejvyššího ponechaného očka; dbáme, aby nový výhon přispíval k dokonalému utváření korunky.
U převislých, tzv. smutečních stromkových růží uplatňujeme některá pravidla ošetření pnoucích růží. Při řezu tedy šetříme mladé výhony až do tří nebo čtyř let a odstraňujeme jen starší dřevo. Samozřejmě zkracujeme namrzlé a poškozené větévky. Korunu nenecháme příliš zahustit, ale citlivým prosvětlováním udržujeme ji stále vznosnou a lehkou, vždyť v tom je pravý půvab převislých růží. Všechen odřezaný odpad vždy ihned pálíme. Snížíme tím výskyt a šíření chorob a škůdců.