Při řazení barevných záhonů je lépe volit vedle sebe kontrastní barvy k dosažení zajímavějšího efektu. Některé barvy se hodí dobře k sobě a navzájem se doplňují, kdežto jiné nikoliv. Nebylo by vhodné sázet vedle sebe záhony růží jen málo odlišných tónů, např. několik různých odstínů růžové barvy, protože bychom připravili diváka o moment překvapení, který musí vyvolávat každá výsadba, jež má ustavičně udržovat jeho zájem. Je známo, že barvy kromě silných psychologických prožitků působí a na náš krevní tlak, dýchání a tep, ba dokonce na sekreci žláz. Víme, jak odlišně dráždí jasné, čisté, syté barvy jednoznačně lineárně ohraničené, proti sice tónově bohatým, ale splývajícím barevným odstínům. Víme, že barvy žlutočervené oblasti vyvolávají pocit blízkosti, kdežto tóny z oblasti modrofialové předstírají pasivní dálky. Barevnými kontrasty můžeme vyvolat pocity tepla a jemnosti nebo chladu a tvrdosti, jaké budí např. růže oranžové v protikladu k šedomodrým.
Vhodně volená barva, její odstín a sytost, světlost a tmavost pozadí i popředí – to vše vyžaduje souborné pojetí. Kromě barev můžeme u záhonových růží pracovat ještě také s různou výškou a využívat tak i výškové kontrasty. K takovým výsadbám se nedají uvádět všestranné nebo jednoznačné návody, neboť konečný efekt záleží nejen na samotné kompozici, ale i na prostředí a okolí. Dobře uvážená výsadba respektující jak biologické požadavky růží, tak i základní zásady sadovnické estetiky, bude však vždy chloubou svého tvůrce.
Jak jsme si již řekli, v nynějším pojetí zahrady nabývá vrchu právě její obytná hodnota. Často se však zapomene, že nejen okrasná zeleň a květiny samy o sobě, ale i tvar okrasných záhonků, jejich rozvržení a kombinace mají působit svým nevšedním pojetím a půvabem. Bohužel dosud vídáme i záhony růží, zakládané prostě souběžně vedle sebe, zcela po způsobu zeleninových záhonů, jakoby v podvědomí zahrádkáře přežíval ještě dřívější způsob osázení.
Tento způsob je snad vhodný nejvýše pro zásobní záhony růží k řezu. Když si pěstitel začne uvědomovat svoji chybu, jsou již růže zakořeněny a dávají každoročně krásné květy, takže nemá odvahu je přesazovat. Měnit a přemisťovat celou výsadbu je pracné, a také některé rostliny mohou na to doplatit. Často však stačí jen nepatrný zásah a zahrada získá na vzhledu a zajímavosti.
Stromkové růže upoutají pozornost v malé i ve velké zahradě, a proto se musí věnovat zvýšená péče úpravě jejich korunek. Včas zkracujeme nadměrně dlouhé výhony, aby se raději dříve rozvětvily a nenarušovaly tvar korunky. Již předem vybíráme pro stromky odrůdy, které netrpí příliš vybíháním. Korunky upravujeme řezem do kulovitého tvaru. Rozdílné výšky kmenů jednotlivých růží působí rovněž neklidným dojmem, a také příliš vysoké kmínky, na které se musíme dívat do výšky, narušují obraz zahrady, zvláště menší zahrádky.
Stromky sázíme tak daleko od sebe, aby koruny měly možnost se přirozeně rozvinout. Vzdálenost se řídí vzrůstem pěstovaných odrůd. Stromkové růže se také mohou sázet přímo do výsadby záhonových růží. Podél pobřežní komunikace v Ženevě je vysazen přes kilometr dlouhý čtyřřádkový pás záhonových růží, vždy po šesti metrech se střídá barva a po třech metrech je zasazena stromková růže. Po obou stranách jsou pásy bezvadně udržovaného trávníku.
Milovníci menších tvarů růže, garnetek a miniaturních růží, je mohou pěstovat také ve tvaru stromků na kmínku, vysokém jen asi 50 cm, jako mimořádně pěknou ozdobou balkónů a teras.
Zvláštní formou stromkových růží jsou převislé tvary, tzv. smuteční růže, ve Francii nazývané parasol – rose, tedy slunečníkovité růže. Jde o vhodné odrůdy pnoucích růží, naočkované na kmenu vysokém 150 až také 200 cm, jejichž dlouhé větve, vedené přes kruhovou podpěru, splývají až téměř k zemi. Je to neobyčejně krásný, dávno zvaný tvar, ale u nás celkem málo využívaný, hlavně pro nesnadné zimní zakrývání v našem podnebí. Jako převislé tvary stromkových růží se většinou pěstovaly pnoucí růže, pocházející z poměrně odolné R. wichuraiana, např. ʼAmerican Pillarʼ. Měly však jednu vadu: kvetly jen jednou do roka. V novější době se však podařilo vyšlechtit z potomstva R. wichuraiana novou skupinu častěji kvetoucích pnoucích růží, nazvanou R. kordesii, která také dosti dobře odolává mrazu a dočkáme se na nich i trojího kvetení do roka. Některé z jejich odrůd se osvědčují jako převislé tvary stromků, např. ʼDortmundʼ, ʼSympathieʼ aj.
Dřevěný kůl stěží odolá náporu větru do koruny a splývajících větví, a proto se jako podpěra sestrojují různé kovové konstrukce. Podpěrný systém dobře obstojí i při silném větru a dešti. Může se použít i k podepření větších korun stromkových růží a je rozložitelný, takže stromek se dá snadno sehnout za účelem zimního zakrytí.
Zařízení sestává ze sloupku (železná trubka), nosníku (T železo), upevňovacího třmenu a 2 půlkruhových podpěr (železný drát). Svislý sloupek není zaražen ve středu růžového keře a nemůžeme porušit kořeny. Délka sloupku se řídí výškou růže, a k dosažení stability se sloupek zarazí asi 0,5 m do půdy. Délku nosníku volíme podle průměru 50 cm. Pro zvlášť rozměrné koruny, kdy nosník přesahuje délku 80 cm, je bezpečnější použít dva sloupky, umístěné tak, že kmen růže je uprostřed.
Sadové růže vysazujeme stejně jako tzv. botanické druhy, buď jako solitéry, nebo ve skupině tří a jen zcela výjimečně pěti rostlin. Keře dříve známých druhů sadových růží zaujímají značný prostor a dostaly od toho i své jméno sadové nebo parkové, protože se mohly uplatnit pouze v parkových výsadbách. Proto se ani nedoporučovalo sázet je v zahrádkách. Například velmi raně a krásně kvetoucí odrůda ʼConrad Ferdinand Meyerʼ zabírá velmi mnoho místa svými rozloženými větvemi, dosahujícími délky až tří metrů. Novodobé sadové růže vytvářejí již mnohem menší keře a jsou tvarově všestrannější, takže se mohou pěstovat i v rodinné zahrádce a jsou významným obohacením jak této skupiny růží, tak i zahrad.
Košatou, jen 150 cm dosahující odrůdu ʼLyricʼ, s bohatstvím růžových květů ve velkých chomáčcích snadno zaměníme při pohledu zdáli s rododendronem – zblízka vypadá pohádkově! Sevřenější vzrůst má ʼStadt Rosenheimʼ s lososově oranžovými květy a nepřesahuje výšku 150 cm. Do této skupiny se zařazuje i odrůda ʼSchneewittchenʼ (ʼIcebergʼ), jinak považovaná za floribundu; dorůstá nejvýše 120 cm a rozvíjí množství bílých květů až do zimy. Také odrůdy s jednoduchými květy mají své obdivovatele. Pro jednoduchou eleganci hojných, sytě žlutých květů zaujímá mezi nimi jedno z prvních míst odrůda ʼGolden Wingsʼ, dosahující výšky 180 cm a stejné šířky. Připomínkou starých, zejména venkovských zahrad, je R. centifolia, známá stolístka s vonnými květy, která dorůstá 150 cm výšky a 80 až 120 cm šířky. Sadové růže nejsou ještě zplna doceněny a nové odrůdy i druhy nám jistě připraví mnohá radostná překvapení v obměnách výsadeb růží.
Podobně u pnoucích růží nejsou dosud využity všechny možnosti, jak zvýšit jejich půvab a rozmanitě je uplatnit v sadových úpravách. Existuje totiž více způsobů vedení těchto růží, od zcela jednoduchých úprav až po složité konstrukce.
Nejjednodušší je úprava bez podpěr, jen svazováním výhonů dvou sousedních keřů do zcela nízkých oblouků. Při vzdálenosti rostlin asi 2 m od sebe oblouky budou vysoké nanejvýš 1 m. Jednoduché je také vedení po samostatných sloupech nebo štíhlých jehlanech. Přímé vedení vzhůru nedává vždy uspokojivý obrost v dolní části větví, proto výhony vedeme stoupající spirálou kolem sloupu, aby pomalý výstup zvolnil tok mízy, a tím vyraší i dolní očka.
Vhodný opěrou je např. triangl ze tří zkřížených dřevěných tyčí k výsadbě tří keřů pnoucích růží. Konstrukce z kovových trubek nahoře propojených je již trvalejší podpěrou, rovněž pro tři keře. Na volné stěně se dobře vyjímá mříž z kovových prutů, ke které vysazujeme keř odrůdy, jež netvoří příliš dlouhé výhony.
Pnoucí rostliny na zdi domu zprostředkují jeho těsnější sepětí se zahradou. Na stěně budovy, ale také na různých ohradních zdech, upevňujeme dřevěné mřížoví, asi 10 cm od zdi, které již samo o sobě má dekorativní význam. Mříž může mít oka čtverhranná nebo obdélníková, rozměrů asi 40 až 50 centimetrů. Dobře vypadá přírodní dřevo s bezbarvým lakem, ale také můžeme zvolit barvu v souladu se zdí a s růžemi, jenom nikdy příliš nápadnou.
Můžeme také vodorovně po zdi natáhnout silné, dobře zinkované dráty asi 30 – 40 cm od sebe a rozvést po nich větev v několika patrech. Podobně se např. ve Švýcarsku dělají celé živé ploty jen z pnoucích růží; dráty jsou upevněny na sloupcích, vysokých asi 150 cm. Odrůda ʼAmerican Pillarʼ při tomto nízkém vedení doslova hýří množstvím květů a vypadá překrásně.
Dlouhá stinná loubí z pnoucích rostlin, která kdysi kryla cestu přes zahrádku až k domu, již se dnes nedělají, dáváme přednost vzdušným stavbám, kde růže mají stále dostatek světla. Oblouky děláme z ocelových trubek, nejlépe ze dvou rovnoběžných trubek, vzdálených od sebe 35 – 40 cm a spojených přivařenými příčkami z kulatého železa. Střed oblouku má být nejméně ve výši 250 cm nad zemí. Překlenutí může být také sestaveno z dřevěných latěk, popřípadě i z hranatých tyček z plastické hmoty. Podobně lze postavit i jednoduchou branku porostlou pnoucími růžemi. Ozdobí vchod do zahrady, průchod z jednoho oddílu zahrady do druhého nebo vchod do chaty. Na každé straně oblouku vysadíme bujně rostoucí pnoucí růže, buď stejnou odrůdu, nebo dvě odrůdy stejného vzrůstu a odlišné barvy, jako např. tmavočervenou ʼSympathieʼ a bílou ʼIlse Krohn superiorʼ.
V zahradě, kde převažuje osázení přírodního rázu, např. výsadba tzv. botanických a sadových růží doplněná travinami, velmi vhodně se jako branka nebo překlenutí cesty zapojí do prostředí jednoduchá konstrukce z loupané kulatiny.
Pergoly jsou rovněž vhodné k ohraničení prostoru. Jako stavební materiál je nejvhodnější dřevo, jehož rostlinný původ velmi přispívá k nenásilnému spojení s živými rostlinami. Sloupy mohou být též z kovových trubek nebo stavěné jako pilíře z cihel, kamene nebo betonu. Výška pergoly bývá nejméně 230 cm, dlouhé pergoly se dělají vyšší. Vzdálenost sloupů od sebe volíme obvykle nejméně 4 m a vzdálenost řad nejméně 2 m. Rozměry pergoly nad odpočinkovou terasou se musí samozřejmě přizpůsobit jejímu tvaru.
K stavbě pergoly je vhodnější dřevo z pryskyřičných stromů, tj. ze smrku, jedle, borovice nebo modřínu, ale jeho vlastní pryskyřičná impregnace nevystačí nadlouho. Proto použijeme vhodné chemické přípravky, které ponechávají i po úpravě viditelnou strukturu dřeva a jejichž výpary nepoškozují rostliny. Trámky nesmějí být příliš tenké, když v olistěném stavu na ně působí déšť a vichřice, popřípadě v zimě sníh. Profily dřevěných sloupů musejí být úměrné velikosti celé pergoly, aby nevznikly tvarové disproporce; přihlížíme i k souzvuku s architekturou domu nebo zahradních staveb.
I při dobré impregnaci je nebezpečí zahnívání v místech křížení dvou dřev a ve styku sloupu s půdou. Dřevěné sloupy se nesmějí nikdy zapouštět přímo do půdy. Proto je montujeme 5 – 8 cm nad zemí na betonový základ se dvěma plochými železy, která přilehnou ze stran a stáhnou se šrouby se dřevem. Stejný účel má železná trubka, zabetonovaná s podstavci, na kterou se nasadí sloup s vyvrtaným otvorem a vše se zpevní opásáním. Také každé křížení dřev musí být uděláno tak, aby nevznikla do spoje voda.
Vlivům počasí lépe odolávají pergoly z kovových trubek, které působí dojmem lehkosti, takže se mohou použít i v menší zahradě, kde by dřevěná pergola vypadala příliš robustně. Z plastických hmot (tvrzených PVC) se vyrábějí růžné poměrně lehké mříže k upevnění na zdech nebo mřížové stěny k samostatnému postavení a celé lehké pergoly. V zahraničí se prodávají již připravené soubory tyčí z PVC, které se podle nákresu jednoduše sestaví a sešroubují. Hlavní nosné části jsou vyztuženy zalisovanou kovovou vložkou. Je to snad výhodné, ale je tu nebezpečí určité uniformity. Možné je též kombinace materiálů. Měla by se však vždy dodržovat zásada, že dřevo má vypadat jako dřevo a železo jako železo a nic nepředstírat. Ve velkých rozáriích bývají mohutné pergoly hlavní dominantou a stavějí se nad zvýšenými terasami, odkud je rozhled téměř po celé zahradě růží.